RUMUNSKÁ PARTYJA

Ležíme s Johnem ve stanu a prší. Je večer a já začínám psát deník výpravy, která začala už v neděli 4.7. Začít dříve mně znemožnily určité okolnosti, které popíši později. Obecně vzato se dá říct, že to byly hlavně fyzické vyčerpání a stres. John navrhuje popsat naši výpravu, jako oslavnou ságu*, ale já s tím zásadně nesouhlasím. Lepší bude snad tragikomedie, nebo rovnou groteska. ZAČALO TO VLASTNĚ UŽ NÁKUPEM

* Sága správně má začínat popisem úkazů na nebi při zrození členů výpravy, pokračovat vylíčením hrdinských činů od dětství až do současnosti, stručným popisem výpravy a optimistickým závěrem, kdy by bylo načrtnuto, jakých úspěchů hrdinové ještě dosáhnou.

John přišel pozdě, zato s košem ve kterém nakonec přijde o 10,- Kč.* Staník prochladl a ztuhly mu záda. Sasínův návrh zahájit nákup byl přijat a tak odcházíme do oddělení svítilen. Svítilnu nemáme, zato máme nerezové hrnky. Nákup potravin probíhá celkem hladce. Sylvinka sleduje náš nákup s útrpným úsměvem z čím dál větší vzdálenosti a poskytuje rady pouze na vyžádání. John se po 40 min. odpoutává a začíná do koše snášet potraviny nesystematicky odevšad. Po hodině si John odskládal svoje věci do zvláštního košíku a se slovy „ S vama bych nakupoval celý den“ odchází k pokladnám.** Sasín a já neochvějně pokračujeme v systematickém nákupu regál od regálu. Koš je zaplněn do 2/3 a nezbývají už žádné regály a tak po společném konstatování, že snad máme vše, odcházíme s lehce dezorientovanou Sylvinkou platit. Ještě karton cigárek, jako úplatky pro bače, aby zahnali psy a dali nám vodu.

Sasín zabalil jako první ve 22.00. Konstatoval, že s tímto je schopen dorazit tak max. na nádraží. Ája odhadovala, že padne na České. Sasín se totiž rozhodl jít na nádr pěšky. O chvíli později dobalil i John a po telefonu se omezil pouze na konstatování, že je to v pohodě.***

** Opravdu, nedalo se to vydržet. Zjistil jsem sice zajímavé skutečnosti, co se týká kuskusu (Karel: kuskus to je bomba, ten nám zachrání život) a instantní bramborové kaše ( Staník: Jeden sáček zasytí celou rodinu), ale odddělení instantních polévek s 30 minutama diskusí o kvalitě týchž jsem psychicky nezvládl.

*** Jo, vše bylo v pohodě, protože věci, které nevlezly do batohu jsem prostě nevzal. Zpočátku jsem měl sice problém s pohlavní pokrývkou a ručníkem, ale vše se vyřešilo zapůjčením (na 2 dny) šátku od dobrotivého Staníka a slibem zapůjčení utěrky na nádobí. V nouzi ale člověk pozná, jak lze chybějící textilie nahradit velmi úspěšně jinými, pro tento účel primárně neurčenými.

V jednu hodinu po půlnoci mnou zmítala panika, protože do batohu to prostě nevešlo. V časové tísni jsem se rozhodl situaci řešit igelitkou TESCO do ruky pravé a svázanýma čtyřma plechovkama piva do ruky levé. Nicméně batoh sám o sobě vážil asi 30 Kg a po jeho nasazení na záda ze stolu a udělání prvního kroku mně zachvátila další vlna paniky .

Zvažoval jsem, jestli radši nepojedu na nádraží autem, ale nakonec jsem se rozhodl pojat cestu jako zkušebního chrousta a vyrazil jsem.

Sraz na Hlavním nádraží ve 2.00- všichni již naprosto vyčerpaní, leč v dobré náladě. Odjezd ve 2.55 expresem PANONIA. Cesta vlakem se díky mým čtyřem plechovkám piva a Jirkovým dvěma litrům vína z Vracova dala vydržet vlak. Po překročení Maďarsko-Rumunských hranic téměř okamžitě přichází žebrák. Vypadá opravdu nešťastně a zbědovaně. Všichni mají zatím jenom EURA ve velkých bankovkách a tak mlčí. Jenom John mocně gestikuluje, že má jenom 20 EUR, které mu v žádném případě nedá. Žebrák nechápavě civí a tak John sahá do svého odpadkového sáčku a vytahuje nedojezený rohlík. Žebrák si pomačkaný kousek pečiva bere a zhnuseně odchází.

Prospali jsme asi 60% času a po 16-ti hodinách jsme vysedli v centru Transylvánie- Sighisoáře. Ubytovali jsme se díky místnímu dohazovači během asi 50-ti minut za 20 EURO pro všechny, v obýváku jednoho rodinného domu. Následovala prohlídka města. Sighisoára je docela pěkné město s historickým centrem na kopci. Nějaký kostel, citadela a pár věží. Stojí to za vidění. sig01, sig02, sig03, sig04, sig09, sig10 Je tam taky dům, ve kterém se narodil Vlad Nabodávač/ DRÁKULA/ v jehož přízemí je pěkná hospůdka.* Hned vedle v další hospůdce jsme doplnili tekutiny. Zjistili jsme, kde zítra vyměníme prachy a šli jsme do obýváku sledovat finále EURA.

Ke spánku se uložil Sasín a John bok po boku na trošku širší válendu a přikryli se jednou duchnou. Já jsem zvolil nepohodlný malý gauč se smrdutou dekou.

Ráno nás Karel informoval podrobně o průběhu noci, zejména o tom, jak se k němu John tiskl svým obrovským chlupatým mužstvím.** Následoval odchod na kafe a výměna peněz. Ve 14.40 plánovaný odjezd do Bistrici. Při 40-ti minutovém čekání na autobus jsme se stali objektem zájmu dvou asi sedmiletých neuvěřitelně špinavých a neodbytných žebráků.*** Po úspěšně absolvovaném bobříku sobectví a chamtivosti jsme nasedli do něčeho, co nejvíce připomínalo Ford Transit se 16 sedadly, z nichž po našem nástupu nezůstalo volné ani jedno, ba co víc, volná nezůstala ani chodbička, kterou bezezbytku vyplnily naše batohy. Vedle Karla seděl asi stokilový páchnoucí dědula snědé pleti, který klimbal a ke Karlovi se tulil. Dědula se však později zachoval jako hrdina, když Johna upozornil na jeho vytrousený mobil.****

Cesta trvala asi 3 hodiny, přestože řidič hnal jak mohl, řezal zatáčky a ignoroval zákazy vjezdu. V 18 hodin jsme tam a zjišťujeme, že do Vatry Dornei jede nejbližší spoj další den v 11 hod. Dojem z odporného autobusového nádraží a jen o málo méně odporného centra Bistrici zmírňuje několik piv Tuborg. Měníme plány a Sasín s Jirkou zjišťují spoj do náhradní obce. Hlavně pryč z tohoto hnusu. Po hodině čekání nám žena v okénku na prodávání lístků s úsměvem sdělila, že tento vlak nejede. Zhroutil se nám celý svět. Na ceduli u tohoto spoje byl sice nápis NU CIRKULA, který pravděpodobně znamenal vlak nejede, ale ani Jirka, ani Kája nedokázali uvěřit tomu, že by někdo dal do jízdního řádu výplň v podobě spoje, který prostě nikdy nejede. Nakonec nám ale štěstí přece jen přálo. Odjeli jsme ve 20.30 uplně normálním velkým autobusem do asi hodinu vzdálené obce Bistrica-Barga Lui. Cesta krásnou krajinou s malebnýma vesničkama , ve které právě byla senoseč, probíhala standardně, až na to, že autobusák závodil s autem plným sena. Vyhrál autobus a my jsme ve 21.40 vystoupili na konečné, v počínající divočině. Jen drobná koordinační porada a poté 30. minutový sprint do kopce za účelem nalezení vhodného místa pro stany. Podařilo se, spíme u cesty, po které dlouho do noci projíždějí smrduté řvoucí obludy se senem. Ovšem obklopeni překrásnou přírodou.

* V Sighisoáře je i hezký saský hřbitov sig05, sig06, sig07, sig08. Vůbec je tam dost saského etnika.

** Co se týká noci, musím se ohradit. Staník nejdříve zabral gauč a deku, takže na nás s Kájou zbyla válenda s jednou peřinou. Jinak je určitě vše naprostá pravda.

*** Vrcholné číslo žebrajících klučíků bylo, když k mincím, které hromadili v ústní dutině, přižvýkali i plastovou 2.000 bankovku. Bankovka byla následně slinami žebravého klučíka zbavena všech nečistot a takto dezinfikovaná a čistá vyvržena rovnou na mou ruku. V tu chvíli jsem velebil přírodu, že mně vybavila chlupatými předloktími, takže se 2.000,- nedostala na kůži. Takový brutální test imunity bych asi nepřežil.

**** Dědula byl fajn, Karel potěšeně prohlásil, že má ještě větší vanu než on.

Ujímám se denníku, abych na žádost našeho kronikáře Staníka zaznamenal děje tohoto dne.

Ráno vstávám jako první a cestou k potůčku, u kterého chci spáchat hygienu nacházím asi 2kilový výkal. Asi méďa. Poté, co jsem pozdravil slunce vstávají i ostatní. Balíme a snídáme. Karel a Stancek redukují váhu batohu. Vysypávají cukr, odhazují chleba a vůbec zbavují své batohy nadváhy. Karel říká: „ Kuskus! Ty vole to váží půl kila. Ale nevyhodím ho, protože mně zachrání život.“.Zjišťujeme, že nejpečlivěji balí batoh Stancek. Poté, co dobalili i nejpečlivější členové výpravy vyrážíme k vesničce Kolibica u které je přehrada stejného jména. Zjišťujeme, že chůze do kopce s plným batohem není sranda, o to více se těšíme, jak se ochladíme ve vodách Kolibice. Ale kudy se tam dostat? Všude jsou ohrady. prase, koňe. Na rozcestí naštěstí sedí babička s vidlemi, kterými ukazuje směrem k Lacul Kolibica. Cestou se Karel zbavuje dalších potravin, vymačkává zubní pastu. Je zvláštní, jak nepřátelský vztah člověk získá k potravinám, které s láskou koupil v Carefouru. Po chvíli jsme na břehu a po vyslechnutí Karlovy přednášky o nebezpečí řiťolezných cizopasníků ve vodách Nilu se blaženě noříme do chladivých čistých vod Kolibice. Takto osvěženi s hekáním nasazujeme těžké batohy a vydáváme se k cíli denní trasy- salaši Terha. Cestou ještě zastavujeme na poslední pivo či džus v místní hospodě. Po chvíli přicházíme k prvnímu rozcestí, Jirka studuje mapu a říká červené kolečko. Jenomže tato značka vede oběma možnými směry. Po chvilkové diskusi volíme jednu z cest. Zatím je to pohodlná šotolina. Avšak lehce stoupá. Nasazuji tempo, neboť vím, že se musíme dostat co nejdále, než nás zdrtí 20-ti kilové batohy. Sluníčko pálí, cesta stále stoupá, sil ubývá, tempo se zpomaluje, přestávky jsou častější a delší. Karel je stále zamlklejší, sedá mu na ramena deprese. I já už umdlévám. Jen Gábina a Jirka stále bez řečí šlapou svým tempem. Staník prohlašuje, že chůze s přetěžkým báglem do kopce je uplně skvělá věc, po které vždy toužil. Nicméně, když může, tak redukuje váhu batohu, místo co by si přidával suvenýry v podobě samorostů či kamenů povalujících se u cesty.

Po několika hodinové chůzi malebným lesnatým podhůřím Calimanů náhle cesta ústí do závalu u opuštěného lomu. Fyzicky vyčerpaný John, psychicky demoralizovaný Karel a povzbuzovač Stancek čekají u závalu, co zjistí Jirka s Gábinou, kteří se vydali prozkoumat důl. A už nám máváním ukazují, že naše další tábořiště je nedaleko. Po odhození batohu a sesutí se na kamenitou zem, Karel oznamuje, že na přechod Calimanů fyzicky nestačí, že to ví, že má doma skvělou ženu a že jede za ní a odstupuje z výpravy. Po neúspěšném přemlouvání se rozhodujeme, že Karla zítra doprovodíme do Colibity (Kája má sice proti divokým psům, které jsme cestou zahlédli ANTIDOG, ale hluboko v batohu) a vyrazíme na salaš Terha od rozcestí jinou cestou. Jsme smutní z toho, že se s Karlem rozloučíme, ale je to jeho pevné rozhodnutí, neakceptuje ani navrhované náhradní trasy a tak se nedá nic dělat. Staník staví stan, já připravuju kuskus, který Kája nesl celou cestu( Kuskus! Půl kila a já se s tím tahám.) Po první negativní reakci si nás zvláštní chuť kuskusu získává. Večeer se ještě sejdeme v našem stanu na pokec před spaním a poté usínáme spánkem spravedlivých. Tedy já, Karlovi a Staníkovi, kteří požili kafé a čaj RATATA se to moc nedaří. Ale i oni postupně upadají do náruče Morfeovy.

Vstáváme asi v 8h. já a Karel nevyspaní, protože kafé a čaj magorák udělaly své. Je pod mrakem. Naše nálada taky. Jednak proto, že nás opouští Kája a taky proto, že pracně získané metry nadmořské výšky opět ztratíme cestou zpět. Mlčky snídáme a balíme. Poté vyrážíme. Cesta dolů jde mnohem lépe a po pár hodinách jsme na rozcestí dvou červených značek, kde necháváme Káju jeho osudu. Nový výstup do hor zahajujeme stopem koňského spřežení. Po pár metrech opouštím pohodlný vůz a pokračuji vedle něj pěšky, protože koníky se mnou jedou nějak podezřele pomalu. Po pár kilometrech vůz uhýbá z cesty a my pokračujeme po svých. Demoralizovaná skupina se vzájemným povzbuzováním opět dostává do přijatelné nálady. Po poledni pořádáme piknik u potoka a při jídle( v mém případě salámu s kukuřičným chlebem) zjišťujeme, že jdeme blbě. Po jídle a osvěžení chodidel se vracíme na rozcestí a vydáváme se cestou označenou cedulí "Pozor nebezpečí". Kolemjdoucí lesník upřesňuje druh nebezpečí na padající klády ze svahu při těžbě dřeva. Ubezpečuje nás o správnosti našeho směru a dodává, že Terha je 5 km. Toto číslo pro jistotu násobíme dvěma, což se nakonec ukázalo jako správné. Po další hodině mírného stoupání potkáváme dva obrněné transportéry, kterým zatarasily cestu lesní dělníci nakládající klády na náklaďák ROMAN. Vojáci z transportérů nám dále upřesňují směr a chválí české protichemické vojáky. Za občasného poprchávání stoupáme dál a nahlas prosíme počasí ať začne pršet až postavíme stan. (odpočinek, skokan) Následuje stoupání do čím dál prudšího kopce, až konečně uplně vyčerpaní vycházíme z lesa a ocitáme se v pohádce. Horské sedlo Terha se salaší je dobyto Ter01. Konečně jsme na prahu hor. Nacházíme krásné místo pro stany, které okamžitě stavíme. Po naházení batohů dovnitř začínají padat první kapky. Jsme naprosto bez vody, proto vystrkujeme před stany všechny ešusy pro získání pár kapek. V následující půlhodině se nad našimi stany přehnala silná bouře s přívalovým deštěm, takže se pod našim stanem vytvořilo solidní jezírko. Podlážka vydržela. Do stanu se nedostala ze žádné strany ani kapka. Díky pane Jurku. Bouřka odešla náhle a my kontrolujeme úrodu vody. Půlhodinová bouřka přinesla dobré 3 cm, které nám, po slití všech nádob, bohatě stačí na kafe. Přes sedlo se převalují v nádherných chuchvalcích mrakyTer02, Ter03, Ter04, Ter05, Staník, Ter06, Ter07, Ter08, Ter09. Přichází stádo ovcí a kolem stanů polehává 7 psů. Vycházíme ven a dáváme se do řeči s bačou, který částečně ovládá několik jazyků bač01, bač02, bač03, bač04. Po hodině konverzace víme, kde je studánka, kolik má ve stádě ovcí a kudy jít zítra dál. Bača odchází šťastný se svítícími očky, protože od nás dostal krabičku cigaret a Jirkovu prázdnou bombu od plynu. Strašně ji chtěl. Co s ní bude dělat nikdo z nás netuší. Vaříme kuskus dle Johnova včerejšího receptu. Ukládáme se k spánku a děkujeme počasí. Poslední pes pochopil, že od nás už nic nedostane a odchází smutně k salaši.

Moudro dne: Na nerezovém termohrnku je nejlepší to, že v něm kafé nechládne tak rychle. Nejhorší na termohrnku je to, že v něm kafé nechládne tak rychle.

Balíme, snídáme. Vyrážíme v 10.hodin 01, 02, 03, 04. Směr Verful Stracior. Je pod mrakem. Po kilometru ztrácíme směr na vrchol a traverzujem okolo. Moc nám to ale nevadí, vrcholů bude ještě dost. Počasí je těsně na pokraji deště. Jde se nám dobře. Já s Johnem oznamujeme první plyskýře na nohou. Počínající déšť se mi daří odvracet zuřivým máváním pláštěnkou nad hlavou. Někde mezi kopci Strutriorul a Curmatura Tihului si dáváme oběd. 05, 06, 07, 08, 09, 10, 11, 12, 13, 14. Na naší další zamýšlené trase se pase stádo ovcí hlídané psy, kteří nás nepustí dál. Scházíme k blízké salaši a ptáme se na cestu. Stále přesně nevíme, kde jsme, což vadí hlavně Gábině. Pokračujeme v bloudění až konečně nacházíme rozcestník a zjišťujeme, že jsme kousek od cíle naší dnešní cesty, hory Ciungety. Gábina s Jirkou nemluví, což si my s Johnem mylně vysvětlujeme jejím vyčerpáním (ve skutečnosti je nasraná na Juru, že bloudíme). Po hodinovém stoupání 16, 17, 18 se ocitáme na místě s naprosto nečekaným výhledem na celé Calimany 19. Křepčíme a jásáme 20 (kromě Gábiny). Je asi 17h. a nám zbývá dost času 21, 22. Počasí se umoudřilo a zalévá nás sluncem. Jirka strhl svým příkladem mně a následně i Johna, jdeme prát propocená trička i ponožky. Zvolené místo disponuje velmi vydatným pramenem, ve kterém derem prádlo mýdlem a mácháme v ledové vodě. Po povolení omrzlin na rukou se jdu hrdinně mýt. Polévám se hrnkem přímo vodou z pramene. Studená voda mi vrátila ztracenou energii, takže nemůžu spát a dopisuji se zpožděním deník. 24, 25, 26 Ve 23.30 usínám. Ostatní spí už dvě hodiny.

Cíl naší dnešní cesty je nejvyšší vrchol Calimanů, Pietrosul, který je krásně vidět P01, P02. Počasí je v duchu včerejšího odpoledne. Úplné jasno a teplo. John vyráží v čele skupiny vražedným tempem. Po asi 2h. běhu se ocitáme na rozcestí pod Pietrosulem, který, v důsledku zmatenosti způsobené horkem a potu v očích, pokládáme za jinou horu. Po vyjasnění situace volíme západní cestu po hřebeni k vrcholu. Na hřeben se však musíme nejdříve dostat. Kilometr se vracíme a potom pod úhlem 50° šplháme asi 150m převýšení. Po dosažení hřebene potkáváme skupinku ze Zlína. Nikdo z nás však nemá dost sil na smysluplnou konverzaci. Skupinka se tedy zvedá a odchází směrem dolů. My ještě 10 min. bezvládně ležíme a pak vyrážíme k vrcholu p09, p10, p12, p13, p14, p15, p16, p17, p18. Další stoupání mně zbavuje vědomí, takže jen krátce. Pietrosul 2.108m, nejvyšší hora Calimanů, byl dobyt ve 12.15 rumunského času p21, p22, p23, p24. Výhled omračující p25, signál na mobil žádný p28, p29, p30, p31, p32. Sestupujeme kousek pod vrchol a pořádáme oběd. Sežral jsem půl štangle salámu, čímž jsem si vytvořil solidní potřebu pravidelného přísunu vody až do večera. Vody však bylo málo. Po obědě mně ještě John fotí bosého na sněhu a pak už hurá dolů p34, p35. Kdo si myslí, že sestup je méně vysilující než výstup, ten se plete. Nicméně jsme dole. To nejhorší nás však teprve čekalo. Cesta zpět k již zmíněnému rozcestníku, kde mělo být naše tábořiště, měla být traverzem( tedy téměř po vrstevnici) po úbočí Pietrosulu. Zdánlivě pohoda. Jenže celá tato cesta znamenala prodírat se hustou, dva metry vysokou klečí. Co je horší než prodírat se hustou, dva metry vysokou klečí? Prodírat se hustou, dva metry vysokou klečí do kopce kamenitým dnem proudícího potoka. No masakr. Okraje našich karimatek, připevněných zvenku na batozích po kilometru začali připomínat trhací kalendáře a naše ruce a nohy taky. Do otevřených ran nám stříkalo bláto a do zpocených čel nás šlehaly proradné jehličnany. John kořenil cestu sprchou nejhrubších nadávek a blahořečil defolianty a napalm. Po čtyřech hodinách pekla jsme konečně dorazili pod náš cíl. Osvěžili jsme se v potoce a z posledních sil dosupěli k rozcestníku. Po vypití hrnku vody s rozpuštěným hroznovým cukrem se mi vrátila síla pro postavení stanu. John zatím uvařil pro nás dva 6 porcí bramborové kaše. Na dorážku jsme si dali už jen mísu těstovin se sýrem zahuštěných bramborovou kaší. Energie se mi vrátila do té míry, že jsem sešel k potoku a opět podstoupil hrnkovou sprchu. Ke spánku jsme ulehli ve 21.30. Ve 22.00 se strhla bouřka p36, p37, která trvala do 12.00 dalšího dne. Já jsem však tuto noc spal poprvé v horách opravdu tvrdě.

Vstáváme těsně po dešti, tedy ve 12.00. Po ranní rychlovce vyrážíme po hřebeni ke skále 12 apoštolů. Je to vlastně shluk 12 skal připomínajících Kozla v Chřibech. Monotónní cesta bez bloudění lehce prostupnou klečí nám po včerejším očistci připadá jako procházka růžovou zahradou a01, a02, a03, a04, a06, a08, . V 18.00 jsme u cíle.Lehce očumujeme skalní útvar, fotíme a svačíme a09, a10, a11, a12, a13. Obloha hrozí dalším deštěm, proto se moc nezdržujeme a pokračujeme dál mírným klesáním k dnešnímu tábořišti, sedlu na Neagra Saruluj. Začíná pršet a já s Johnem navlékáme své nové pláštěnky s kapsou na batoh. Po hodince přicházíme na místo. Počasí se na chvíli umoudří, právě tak na postavení stanů a14. Opět začíná pršet a John běží bosý k blízké studánce provést očistu. Vrací se již v solidní bouřce. Celou cestu běžel v podřepu kvůli bleskům a kňučí, že ho bolí záda .*Bouře se mění v krupobití, které doprovází ledový vítr. Padání ledu ustává, vítr přetrvává. Po chvíli přichází špinavý smrdutý bača, jediný člověk, kterého dnes potkáváme. Rozpráví plynně angličtinou o svých čtyřech kravách a hladově pozoruje moje a Johnovy těstoviny. Na chvíli mizí a vrací se s náručí hub, které nám jako dar skládá u stanů. Obdarováváme ho krabičkou Marlborek a s díky odmítáme pozvání na jeho small ranch 2 hodiny cesty odtud. Bača smutně odchází. Uléháme na zatím nejhorší podklad naší cesty. Zem pod stanem připomíná zdejší hory v poměru 1:10.000. John úpí. Já mám při ležení na zádech kolena ve vzduchu. Přesto usínáme. V noci se ještě zoufale snažím utěsnit větrací otvory před ledovým větrem, ale dociluji pouze zrychlení proudění beze změny objemu vzduchu za jednotku času. Jinými slovy, ledový vzduch mi tryská do ksichtu.

* Není pravda, že jsem kňučel, že mně bolí záda. Kňučel jsem, protože při běhu ledovou mokrou travou bosky mi zalezl mráz za nehty a pak asi hodinu vylézal ven. Jinak běh do stráně, ze které se proti vám valí bouřkový mrak a bijí do ní blesky je silný mystický zážitek. Tak rychle jsem už hodně dlouho neběžel.

11.7.2004

Ráno vstáváme prokřehlí a rozlámaní. Počasí hrozí dalším deštěm, proto zrychleně balíme a sestupujeme do údolí. Cesta do Neagra Surului je náhlý přechod z podzimu do léta. Mraky se rozestupují, vítr utichá, teplota stoupá ke 30 stupňům. U cesty sbíráme jahody. Překračujeme asi dvacátou ohradu pro dobytek a vcházíme do vesnice.*Po šestikilometrovém průchodu vesnicí konečně nacházíme křižovatku na Vatra Dornei s autobusovou zastávkou. Autobus má jet ve 14.00, takže máme čas na pivko. Ve 14.30 přijíždí autobus. Jirka kupuje lístky za jízdy u řidiče. Řidič zkušeně pouští volant, trhá lístky a přebírá bankovky. My vzadu létáme metr nad sedadla, protože autobus nemá tlumiče. V autobuse plném zvířeného prachu slzíme a silou vůle udržujeme vozidlo na vozovce. Po asi 10 km konečně Vatra Dornei, autobusové nádraží jak jinak, hnus-flus. Navzdory tomu je Vatra Dornei moc pěkné lázeňské městečko. Hotely betonového typu trošičku kazí kouzlo, ale jinak paráda. Popis města nechám na Johna. Vybíráme hotel Silva a vrháme se do sprch.**Pereme, stříháme nehty a plyskýře, čistíme zuby a uši. Následuje výběr hospody a konzumace prasečích pečení a piva. Dále pak pustošení cukrárny a opět popíjení piva. Ještě jedna sprcha a měkká, čistě povlečená postel.

Johnova poznámka pod čarou:

*Po týdnu v liduprázdných horách je Neagra Suruluj velkoměsto. Po ulicích chodí lidé, v Magazinu Mixt (smíšené zboží)propadáme nákupní horečce a kupujeme čipsy, čokoládky a oplatky v krásných barevných obalech.

**Mají tam sprchu s teplou vodou, čistě povlečenou postel, záchod, TV přijímač s dálkovým ovládáním, prostě vymoženosti civilizace. V restauracích jsou opravdové stoly s ubrusy a židle, jí se tam z porcelánových talířů a příbory. Načepují vám pivo do půllitru. To jsou věci, které na horách nemáte. Na druhou stranu Staníkovi přinesli půllitr se stopami rtěnky a příbor se stopami zaschlých vajec. A po spánku na měkké posteli jsem tak rozlámaný a ztuhlý, že prostá ranní rozcvička mi vhání slzy do očí.

12.7.2004 Píše John

Vstáváme naprosto zničení z měkkých postelí. I ten spánek na drnech byl lepší. Už abychom byli zase v horách. Nejprve je ale třeba nakoupit proviant. Vyrážíme do místního supermarketu. Avšak nikde žádné musli tyčinky a mulťák je děsivě drahý. Tak kupujeme chleba a půl kila sýra, oplatky, čokolády a se Staníkem vykupujeme silně předražené těstoviny za 6 minut. Jirka s Gábinou ještě navštěvují tržnici a nakupují kilogramy zeleniny. Po bohatýrské snídani z nakoupených zásob se přesouváme na nádraží a poté místním vlakem akcelerátem do Gury Humorului. Společnost nám v kupé dělají dva ukrajinští dělníci vršící okolo sebe slupky z dýňových jadýrek. Po dvou hodinách vlak staví v Gura Humorului, výchozím bodu výpravy po malovaných klášterech Bukoviny. Máme v plánu shlédnout dva Humor a Voronet. Vystupujeme a ihned k nám běží babička nabízející cazare-ubytování 4 km od Voronetu a 5 km od Humoru. Po zkušenostech s hotelovou postelí s díky odmítáme. Těžké batohy odkládáme do úschovny( paní úschovnice nám při pohledu na náš zbědovaný zevnějšek automaticky poskytuje slevu 25%)a vyrážíme do 6km vzdáleného Humoru. Vychutnáváme pocit chůze bez batohu, jen Staník reptá, že bez batohu to není ono a že s 20 kily navíc se mu jde mnohem lépe. Po hodině ostré chůze ulice města Gura Humorului plynně přechází v ulici vesnice Monasterea Humorului, což se pozná jednak podle informačních tabulí a jednak podle kraviček spásajících sporou trávu v příkopech u silnice. A za další půlhodinu se už před námi tyčí dřevěné hradbičky monastýru Humor. Historický Humor je vlastně ohrazená zahrada, v níž se nachází mohutná kamenná strážní věž, malovaný kostel, studna a vstupní brána s pokladnou. Do věže se stoupá po klaustrofobickém schodišti, vzbuzujícím tíseň i u obyvatel malometrážních bytů. Z věže lze přehlédnout, případně zasypat střelami areál kláštera a blízké okolí. Vedle starého komplexu je i nový ženský klášter- příjemně vyhlížející domeček tvaru U, čistý, upravený a s bohatou květinovou výzdobou. Jenom nám vrtá hlavou jakou funkci v ženském klášteře zastává ctihodný mnich s dlouhou bílou bradou. V úpatí věže je uzamčená místnost s úžasnou akustikou. Věta pronesená do malého dveřního okénka se vrací ozvěnou mnoha hlasů. Slyšet v tomto prostoru zpívat pravoslavný sbor musí být úžasný zážitek. Samotný malovaný klášterní kostel je malá budova, kterou rozměry strčí do kapsy průměrný venkovský kostelík. Ovšem nástěnné malby a to vně i uvnitř kostela, které přežily nepřízeň počasí jsou úžasné. Je neuvěřitelné kolika různými, většinou nepříliš jemnými způsoby se lze stát svatým. Také je vidět, že malíř neměl moc rád Turky. Obohaceni o kulturní zážitek vyrážíme zpět do Gury Humorului pro věci. Volíme zkratku po hrázi místní říčky. Na říčce je několik lávek, které slouží jako pračky koberců. Jdeme rychlým tempem, na rtech úderný nápěv Jochochó! Mňam, Mňam. a brzy jsme na nádraží. Vyzvedáváme bágly a vyrážíme směrem ke klášteru Voronet hledat vhodné místo pro stanování. V nivě polovyschlé řeky na krásném rovném místě rozbíjíme tábor a vydatně večeříme. S paprsky zapadajícího slunce se ukládáme ke spánku.

Ráno nás probouzí jednak sympatický zvuk kravských zvonců a méně sympatické bubnování deště. Staníkův komentář:“ To je Humoruluj“ se dnes ještě ozve mnohokrát. Vaříme ve stanu čaj a čekáme, až déšť ustane. Déšť nekončí. O půl dvanácté stále prší. Vzhledem k časovému plánu trénujeme balení stanů za deště a rychlým tempem vyrážíme ke klášteru Voronet. Silnici lemují špalíry kachen. Voronet je výstavnější a zachovalejší než Humor. Je tu také zajímavý opšn? v podobě nádrže s vodou, do které lze zasadit svíčky a zapálit je. Podle pokynů řeholnice odkládáme bágly do přístěnku. Odstrkujeme italské turisty a prohlížíme malby na a vně chrámu. Ze stropu věže vše pozoruje Ježíš Pantokrator.

*K výzdobě autobusu do Bicazu. Interiér vozidla je převážně černý a okolo zrcátka u řidiče zřejmě jeho hodná manželka nainstalovala věnec umělých obřích růží, což autobusu dodává příjemnou atmosféru rakve.

**Šup do Hajan sedí. Jenom John nebyl v takovém klidu jak popisuje. Jeho nadávky a brutální gesta nelze popsat. Jeho touha po hotelíku byla extrémní. Takové blesky v Johnových očích nepamatuju. Jeho pláštěnka se míhala v neurvalém rytmu ze strany na stranu a John dával každým svalem najevo, že osazenstvo za ním, je pouze banda neodhadnutelných parazitů. Nicméně smažák v motelu, sprcha a záchod evropského typu vykonaly své a z rozzuřené bestie se stal opět náš roztomile zmatený John.

Staník nenapsal, s jakou radostí slevil ze svých plánů na bivak v podmáčeném kopci a jak rád si dal teplou večeři, sprchu a suchou postel. A určitě mu nevadilo, že se neprobudil v promočeném stanu na drnech, s navlhlým oblečením a že nemusel šlapat několik kilometrů navíc.

14.7.2004 Pokračuje Staník

Vstáváme v 9.30. Stále hustě prší. Zvažujeme zda pokračovat v původně plánovaném přechodu Ceahlau, nebo jestli se radši neodsunem na pobřeží, kde údajně v létě nikdy neprší. John je přesvědčen, že počasí tohoto typu nikdy nepomine dříve než za 4 dny. Toto tvrzení podporuje i fakt, že žádný z Rumunů tázaný na předpověď počasí nebyl optimistický. (Ptali jsme se na počasí asi osmkrát za tři hodiny ve snaze vyrazit alespoň z jednoho rumuna náznak optimismu, ale marně.) Mně je líto vzdávat hory, když jsme tak blízko, ale představa lepící se zapařené pláštěnky na zpocené tělo mi také není příjemná. Balíme a po Johnových drobných technických obtížích s pláštěnkou a botama odcházíme asi v 10.30 z motelu. Definitivní rozhodnutí co dál necháváme až do nejzazšího bodu, který se nachází asi půl hodiny cesty pod přehradou. Na přehradě déšť zesiluje, aby po 15 minutách náhle ustal. Nad návětrným obzorem pozorujeme trhající se mraky. Výprava do pohoří Ceahlau je zachráněna. Stoupáme dědinou Izvorul Montelui. Přidává se k nám čistě vypadající fena z u cesty stojící ubytovny. Po asi 3km pochodu nekončící dědinou zastavujeme na oplateček v obchůdku mixt. Dívčina v čepičce Kappa před našimi nevěřícími zraky odhazuje plnou bednu odpadků včetně lahví od piva do říčky protékající obcí. Zřejmě je to zde zvykem, neboť říčka připomíná místy spíše skládku. Pokračujeme dědinou dalších 5 km. Objevuje se před námi panorama s masívem Ceahlau. Na konci dědiny konečně nalézáme značku a vstupujeme do lesa. Od této chvíle se lehké stoupání mění na škrábání se do kopce se sklonem 30-50 stupňů. Takto konstantně stoupáme 3a půl hodiny s jednou přestávkou na svačinu v ledovém větru a několika menšími na vydávení plic. Fena z ubytovny jde stále s námi. Salám si vzala, chleba odmítla. Konečně mokří, promrzlí a otupení únavou dosahujeme cíle. Horská chata (cabana) Dochia, ve výšce 1750m.n.m. Červeno bílá zděná ubytovna pro 120 lidí. V zahuleném baru konzumujeme množství teplých nápojů a posléze se ubytováváme ve čtyřlůžkovém pokoji. Fena se bez odměny za doprovod vydává na zpáteční pochod. Dnešní převýšení 1200m s dvacetikilovými bágly na zádech bych nazval slušným sportovním výkonem. Propotil jsem dvě trička a čtvery ponožky. I když s těmi ponožkami si nejsem zcela jist. Mám totiž dojem, že mi trochu teče do bot. K ubytování: Čtyřlůžkový pokoj znamená cimru přesně vyplněnou čtyřmi postelemi s malou koupelnou.

Koupelna obsahuje umyvadlo, kotel na ohřev vody na tuhá paliva, nepoužitelný, protože nemá komín, a splachovací sedací záchod, který jsme se rozhodli nevyužívat, abychom si nezasmradili pokoj. To ovšem znamená používat záchod, tedy přesněji hajzl, na chodbě. Smrdutý úkaz se dvěmi tureckými šlapkami z nichž v jedné dlí obrovský ohavný exkrement. Nic pro slabé povahy. John s Jirkou hrdinně využívají neposkvrněnou šlapku, já se rozhoduji pozdržet potřebu do nejbližší procházky kosodřevinou.

Na večeři si dávám místní velmi vydatnou hovězí polévku s chlebem, která mně příjemně prohřívá. Další teplo dodává slivovice z vlastních(tedy Sasínových) zdrojů. Ostatní řeší večeři svépomocí, většinou instantními polotovary. Po pár pivečkách jdeme spát s plánem zítřejší osmihodinové tůry po hřebenech.

Po rozlepení očí v 8h zjišťujeme, že nic nevidíme. Tedy při pohledu z okna. Pouze bílé nic. Celá chata se topí v mraku. Po několika přeháňkách se trochu vyčasuje a my balíme pláštěnky a jídlo na výpravu do provizorních zavazadel. Vycházíme do ledového větru a mrholení. John opět technické problémy s pláštěnkou.* Vydáváme se po značce. Po 300m ztrácíme značku. Vracíme se do výchozího bodu. Prochladlí měníme plány a vydáváme se pouze k blízkému nejvyššímu vrcholu hor. Po 300m přilétá mrak a viditelnost se snižuje na 5m. Vracíme se do výchozího bodu. Začíná sněžit. Vracíme se na pokoj a zalézáme do spacáků. Spíme do 12h. Viditelnost je dobrá. Vyrážíme na vrchol TOACA. Rozespalý John vychází do ledového větru pouze v tričku. Je zahnán pro svetr. Konečně odcházíme. Po 1km se nacházíme u paty vrchu vedle meteorologické stanice. Na horu vede masivní dřevěné schodiště v délce asi 100m pod úhlem 70 stupňů. Bohužel časté výpadky někdy i 5 schodů znamenají spíše horolezecký výstup. Ručkuji k vrcholu po vodovodní hadici vedoucí pod schodištěm a občas na zachovalých místech využívám schodů. Tato taktika slaví úspěch a za chvíli, stejně jako ostatní, stojím na vrcholu. Zde je meteorologické měřicí zařízení, nějaké televizní zařízení(bubínky, jak říká John) a telefonní lízátka. Pochvalujeme si výhled a fotíme panoramata. Vítr je studený. Vracíme se k chatě a odtud podnikáme ještě dva podobné výlety do jiných stran. Tím je v podstatě náš dnešní program vyčerpán a den byl se zpětnou platností překlasifikován na den odpočinkový.

Na tomto místě je vhodné popsat Johnův experiment, který provedl na posledním z našich dnešních krátkých výletů. Hypotéza zněla, že na krátké vzdálenosti dokáže člověk běžet rychleji než kůň. K ověření teze se John rozhodl v okamžiku, kdy jsme na horské louce narazili na menší stádo koní. John vyslovil domněnku a poté, nehledě na své vyskakující koleno, vystartoval s řevem, foťákem připraveným k akci v levé a blembající pláštěnkou v pravé ruce, za šokovaným stádem. Výsledky jsou optimistické, nicméně neprůkazné, neboť:

1) John byl bržděn odletujícími drny, 2) stádo se rozprchlo všemi směry a proto bylo porovnání rychlosti ztíženo.

Po návratu na chatu usedáme do baru a dáváme se do řeči s asi 70ti letým horalem z Oravy, který zná rumunské hory, jako svoje boty. Společně si potvrzujeme svoje názory na Rumuny, že to jsou milí mírumilovní a poctiví lidé a ne krvelačné bestie čekající na první chybu našince, aby ho mohli okrást. Právě naopak. Rumuni při jakémkoliv náznaku našich obtíží všímavě okamžitě přispěchali s pomocí. Ať už to byla pomoc při hledání spoje, nebo upozornění na Johnův vypadený mobil, či jiné drobnosti, kterých jsme zažili bezpočet, vždy byla pomoc okamžitá a nezištná. Rumuni mají obecně pouze jednu nectnost, jsou to neskutečná prasata. Jejich ekologické smýšlení lze označit číslem 0. Jdeme spát.

* Jsem polichocen tím, kolik prostoru Staník věnuje mým technickým problémům s pláštěnkou a botami. Nicméně úprava pláštěnky a vyklepání kamínku z boty zdaleka neovlivňují průběh výpravy tak, jako mé rozverně vyskakující koleno, nebo Staníkovi rozpadající se boty a batoh.

16.7.2004

Balíme, V 9.30 vyrážíme na sestup z Ceahlau do Neagry. Byla zvolena cesta, kterou na mapách v určitých místech označují lebky a zkřížené hnáty jako velmi nebezpečnou. A skutečně. Suťová pole se sklonem 80 stupňů nám všem dala zabrat. Zvláště pak

Johnovi a jeho kolenům. Při sestupu lehce bloudíme a obec Neagra nakonec nacházíme podle sbíhajících se potoků. Cestou se k nám opět přidává doprovodný pes, tentokrát se jedná o ořecha s chytrýma očima, je o poznání špinavější než aristokratická fena z výstupu s žere vše od salámu přes čokoládu, sušenky až po chleba. Cestou se pes bouřlivě přivítá s bačou pasoucím stádo krav a po 10 minutách se opět připojuje k naší výpravě. Rozděluje nás teprve autobus do Lacul Rosu. Je poledne a my jsme na hlavní cestě, po které se hodláme dnes dostat ke 25km vzdálenému Lacul Rosu. Navštěvujeme smíšené zboží kombinované s hospodou a zakupujeme sýr a chleba. Na autobusové zastávce načínáme potraviny, když kde se vzal, tu se vzal, přijíždí autobus jedoucí k našemu cíli. Ve zmatku rveme kusy sýra za líce a chleba pod paže a nasedáme. Procházíme autobusem dozadu a ohrožujeme cestující našimi rozevlátými batohy. John navíc s nožem v ruce, který nestihl schovat.* Cestující si z toho však nic nedělají, jen se chápavě usmívají. Sedáme do poslední řady. Autobus vyráží. Po chvíli začínáme stoupat do Bicazské soutěsky.Vpravo Ceahlau, vlevo Hašmaš. Před námi serpentýny široké tak tak pro autobus, kolem nás stánky se suvenýry, pod silnicí potok. Pěkný pohled všemi směry. My však nejvíce obdivujeme bravurní umění řidiče. Zastavujeme konečně u Lacul Rosu. Od této chvíle musí pokračovat John, neboť mně zachvátila hluboká deprese.

Pokračuje John: Ano, je to tak. Spolu s Jirkou a Gábinou si pronajímáme pramici k vyjížďce po jezeře a záhy zjišťujeme, že paní u pokladny tvrdící, že půl hodiny nám bude stačit měla pravdu. Pohyb loděk je totiž omezen řetězem na prostor o velikosti asi 1ha. Obdivujeme krásnou scenerii okolo jezera a pozorujeme oblak deprese vznášející se na břehu okolo Staníka znechuceného z civilizačního mraveniště. Přirážíme ke břehu, nakupujeme Izvoruly**, čokolády a jiné poživatiny, utěšujeme Staníka a vyrážíme hledat místo pro stanování. Okamžitě zavrhujeme místní kemp, strašlivě zaneřáděnou loučku rozježděnou koly Dacií a plnou Rumunů maďarské národnosti. Vyrážíme na průzkum kolem Laculu, ale vhodné místo pro stan nikde. Najednou se před námi vynořuje loučka s posečenou travou a bublajícím potůčkem, zkrátka ideální místo pro camping. V blízkosti je menší statek ve kterém bydlí majitelé loučky. Zastavujeme se na loučce a večeříme. Za chvíli přichází ze statku těhotná fena a asi 6-letý chlapeček s udicí. Jirka háže feně kusy salámu se slovy: Je důležité naklonit si zvířata, když je na nás pošlou, nebude se jim chtít nás pronásledovat. Zahrnujeme tedy fenu potravinami. Přežraná fena odmítla chlapečkovu nabídku asi 10-ti cm čerstvě chyceného pstroužka. Chlapeček tedy pstruha zabíjí a háže zpět do vody. Poté, co tento výkon několikrát zopakuje dostává přezdívku Malý Nabodávač. Staník Malému Nabodávači nabízí svou nechutnou čokoládu Laura a ptá se zda tu můžeme stanovat. Malý Nabodávač říká Da. Rozbalujeme tedy stany, které ke Staníkovu překvapení nejsou pokryty 3 centimetrovou vrstvou plísně. Poté co jsou stany postaveny přichází ze statku starší sestra Malého Nabodávače (asi 10-letá) a s úsměvem pronáší v maďarštině poselství, které nelze přeložit jinak, než Okamžitě vypadněte, nebo budete nabodnuti na kůl. Balíme tedy stany a odcházíme do nevábného campu, kde jsou mezitím všechna lepší místa obsazena maďarsko-rumunskými campery( dále MRC). Typický MRC má okázale vypadající stan z hypermarketu přikrytý igelitem, kdyby náhodou pršelo. Někteří pokročilí MRC dokonce pomocí obřího igelitu dokáží vytvořit z několika stanů a zahradních slunečníků něco na způsob měsíčního města pod ochrannou kopulí. Dále se před běžným MRC stanem nachází plastový stoleček s plastovýma židličkama, řvoucí kazeťák a ohniště, na kterém MRC připravují nejrůznější dobroty. Rozhodujeme se, zda dáme přednost místu u lopuchů, kde je trochu více hrbů, nebo relativně rovnému místu pod stromy, na kterém ovšem MRC odhazují nejrůznější kuchyňské odpadky. Po objevení vyhozené hořčice zaneřaďující blízké okolí dáváme přednost lopuchům a vzápětí za zvuků předloňských hitů z MRC chrchlátek usínáme.

Chceme stihnout autobus v 9.00 do Geaglie a tak vstáváme časně v 7.00. Využívám toho, že MRC ještě spí a dávám si ranní koupel v potoku Bicaz vytékajícím z Lacul Rosu. Po horských pramenech teplý čajíček. Snídáme, balíme a nakupujemu u stánků oplatky.* Autobus přijíždí až v 10.00, ale dobrá zpráva je, že jede až do Brašova, odkud chceme stihnout vlak do Tulcei a potom vyrazit dál do Dunajské delty. Ve 14.00 jsme na nádraží v Brašově. Odrážíme nápor žebravých dětí, který není příliš intenzivní, zřejmě jsou zmateny našim ošuntělým zevnějškem. Tento však neoklame skupinku romských kapsářek, které neomylně jdou Staníkovi po dokladech a foťáku. Staník je jako správná kafka zaujat výměnou EUR za lejna, takže ručku šmátralku nepozoruje. Po zásahu všímavého Jirky kapsářky ustupují a s úsměvem odcházejí. Jirkovi nervy jsou podrobeny zkoušce při vyhledání spoje do Tulcei na zdejším velmi pomalém Internetu a pak ještě při nákupu lístků, kdy je posílán plynnou rumunštinou na další a další pokladny. Na poslední pokladně se dozvídáme od anglicky mluvící paní, že lístky se prodávají až 2 hodiny před odjezdem, tj. v 10 večer. Vyrážíme tedy do ruchu velkoměsta- restaurace, cukrárny, památky, nákup pohledů. Na náměstí se připravují podium a hlediště pro nějakou slavnostní událost. Vyskakuje mi koleno a vzápětí mi chce pouliční chlapec, jehož později Staník nazve Viřič vzduchu, pro jeho neobvyklé pohyby, pomoci odnést neznámo kam balíček se zákusky. Zatímco čekáme se Staníkem před směnárnou na Jirku s Gábinou, je nám dvojicí místních krasavic předána pozvánka na odběr stovky slastí do místního Night clubu. Nabídku samozřejmě nevyužívíme. A tak jsme proflákali celý den a po večeři v nejvelkolepější brašovské restauraci, kde právě probíhá svatební hostina-asi 200 lidí, objednali taxi a vyrážíme k nádraží pro lístky. Po výměně pár vět v angličtině nám taxikář nabízí odvoz do Tulcei (400km) za 100 EURO. Všichni kromě mně reagují na slovo „Komfort“ a nadšeně přitakávají. Nacpáváme tedy sebe i bágly do nejnovější Dacie a vyrážíme. Jelikož sedím vepředu a jsem zvyklý spát v autě, tak na rozdíl od trojice vzadu po chvíli usínám. Ovšem záhy se probouzím vlivem kinetózy vzniklé jízdou po silnicích bez vozovky, nebo se stopami vozovky. Fixuji pohled na silnici před sebou a modlím se za pořádnou vozovku. Po několika desítkách nekonečných minut jsem vyslyšen a již uháníme sjízdnou silnicí. V Braile vidíme poprvé Dunaj, když jej přejíždíme na přívozu spolu s jinými auty, psy a kravami. Je již časně ráno a tak vyčerpaně usínám.

* Čekání na autobus John využívá na nákup filmu FUJI, na který díky svému ošuntělému vzhledu získává slevu 20%. Poté dává na obdiv své bohatství tím, že za sebe rozhazuje sušenky a vylévá Coca-Colu na parkoviště.

Probouzím se až u nádherného průmyslového komplexu před Tulceou. Již svítá. Necháváme se vysadit v centru a loučíme se s taxikářem i našimi EURY. Vyrážíme hledat vlakové nádraží, turistické centrum a jiné důležité místa. Tulcea je moderní panelové město, nicméně východ slunce nad Dunajem stojí za to. Ospale usedáme na moderním nádraží a čekáme, až se v 10.00 otevře úschovna batohů. Mezitím venku snídáme chléb, sýr a Coca-Colu s vanilkovou příchutí. Místní bázliví psíci jeví zájem, avšak chleba odmítají a po chvíli odcházejí. Po 7,8,10 a 11 hodině zkoušíme zda je informační centrum, kde se vydávají propustky do Delty a kde doufáme sehnat mapu, otevřeno. Stále nic. Dáváme si brutální kafe v místní hospůdce IV. cenové skupiny. Staník má opět (stále) depresi. Konečně je o půl dvanácté infocentrum otevřeno. Slečna úřadující v infocentru mluví však pouze rumunsky. Naštěstí jsou zde dva místní mládenci se kterými se dá mluvit anglicky a od kterých získáváme první cenné informace o Deltě. Zjišťujeme kdy a odkud jedou parníky, že povolení ke vstupu není třeba, přesto je za 20 lejn kupujeme. Lze nachytat tři kila ryb na figuru. Stanovat prý lze jen na dvou místech mimo obydlené oblasti. Lze nakoupit v obchodech přímo v deltě. Nakupujeme zásoby na cestu parníkem, který odjíždí v 15. hodin do rybářské vesnice Crišan. Kupuji i vlasce a háčky na ryby. Chvíli ještě posedíme v čekárně a hodinu před odjezdem vyrážíme k lodi. Ale loď je již hodně obsazená a všechna lepší místa jsou zabrána. Naštěstí pro nás za chvíli dorazí větší loď, do které se všichni pasažéři přelévají. Získáváme stůl na horní kryté palubě, kde nejprve dospáváme noc a potom vyrážíme ven pozorovat ubíhající břehy Dunaje. U vesnic na pobřeží se pasou krávy a koně, dále od vesnic jsou vidět první racci a volavky. Kolem ubíhá typická krajina lužního lesa. Kolem 18-té hodiny vysedáme v Crišanu a vydáváme se hledat informační centrum, kde doufáme, že koupíme mapu a najmeme si člun. Cedule ukazují jasně, že infocentrum je proti proudu. Vyrážíme tedy. Po čtvrt hodině ostré chůze infocentrum stále nikde. V hospůdce se dozvídáme, že je ještě 500 m daleko a pak přes řeku. Nechceme tomu věřit. Ještě zastavujeme ve vedlejším obchůdku koupit mapu. Mapa není, zato je zde česky mluvící penzista. Jeho prostřednictvím se domlouváme s místními rybáři a pronajímáme si loďku, 200 lejn na den. Spolu s Jirkou kráčím pro loďku a po nezbytných technických úpravách získáváme bárku schopnou v pohodě unést 4 lidi a plno batohů. Po chvilkových rozpacích vyrážíme s tímto kolosem* po proudu pro zbytek osádky a batohy. Zkoušíme různé způsoby ovládání bárky sledovaní pobavenými rybáři. Nicméně jsme schopni sjet párset metrů po proudu, zkušebně přeplout řeku a zpět a zdárně přistát. Naloďujeme batohy a přeplouváme do ústí blízkého kanálu Dunarea Veche ( Starý Dunaj). Na prvním vhodném místě přistáváme a rozbíjíme tábor. Propadám rybářské vášni a vylovuji několik ouklejí, plotic a cejnů, které opět pouštím a vydávám se večeřet. Poté se udice ujímá Gábina a vzápětí již vytahuje cejna. Ani tu není moc komárů. Po večeři se ukládáme k spánku.

Staníkova poznámka pod čarou:

*Loďka je černá, asi 1m široká a 5,5m dlouhá. Sama o sobě váží asi 350kg. Celková hmotnost po nalodění nás a našich batohů + 30l vody dává dohromady dobré 3/4 tuny. To vše ovládáno dvěma vesly, za kterými se potí jeden z nás. Tedy nás chlapů. Gábinu jsme do našeho rotačního systému nazahrnuli.

19.7.2004 Pokračuje Staník

Po ránu Joh prohlašuje, že je mu to hrozně líto, ale že bez snídaně nám opravdu nemůže v ničem pomoct. Proto pro proviant vyrážím s Jirkou já.

Z Gábinina vyprávění víme, že po našem odjezdu John usedl na břeh a vzápětí upustil do řeky čtvrtkilový kus sýra. Poté jej ve snaze zachránit drahocennou potravinu nabodl na klacek a v návalu zlosti jím, místo opláchnutí pitnou vodou, mrštil do trávy. Zde se sýr vlivem sluníčka změnil v beztvarou hmotu. V tomto stavu jsme jej také po návratu nalezli.

Před nákupem ještě zkoušíme získat nějaké informace v naprosto nepřístupném infocentru. To je však zavřeno. Při cestě se mně podařilo ulomit havlenu (klacík, co drží veslo) a tak se, po úvaze zda stojí za to nechat loď opravit odborně vracíme na naše tábořiště provést opravu svépomocí. Oprava se daří a tak s novou akátovou havlenou asi v 11 h vyrážíme na nákup. V obchůdku zjišťujeme, že nejen nemají všechno jako v Tulcei ( jak nám řekli místní odborníci), ale nemají dokonce ani chleba. Nakupujeme tedy alespoň vodu(30l) a Jirka vyráží přes celý Crišan ( řada domů na břehu prokopaného kanálu Brutul Sulin v délce 7 km) shánět chleba a mapu Delty. Po 40minutách se Jirka zbrocený potem vrací s prázdnýma rukama. Bavíme místní našim neortodoxním veslováním proti proudu Dunaje. Po sbalení ve 13h vyrážíme na naši dobrodružnou plavbu. Veslujeme kanálem starý Dunaj a plavba proti mírnému proudu se nám nečekaně daří. Nacházíme první odbočku do úzkého kanálu Canal Cazanel a poprvé poznáváme co to vlastně je Dunajská delta. Kanál je ohrazeny neproniknutelným rákosem a lemován občas nějakou tou vrbou. Po 40 min. plavby se ocitáme na jezeře Lacu Cazanel zarostlém žabincem a řasami. Pozorujeme ptáky, lehce fotíme a vracíme se. V jednom místě kanálů nacházíme opuštěné rybářské stanoviště s rozhlednou a množstvím vyhladovělých koťat, starou kočkou a psem. Z rozhledny zjišťujeme, že kromě rákosí v dohledu už nic jiného není. Místní zvířátka jsou neobvykle přítulná a vychrtlá. John jim hází kusy starého chleba o který se perou a hladově jej hltají. Vracíme se do starého Dunaje a pokračujeme. Zdravíme Pardubičáky a po chvíli doplouváme na dohled k městečku Mila 23. Vplouváme do jiného bočního kanálu Canal Eracle a naivně doufáme v objevení místa pro stany. Po kilometru rákosí se vracíme a stavíme stany na břehu starého Dunaje těsně před Milou 23. S komáry to není tak hrozné, jak jsme si mysleli. Klidný spánek nám přerušují pouze krávy dusající přes tábor jedním směrem a posléze ovce a kozy cupitající směrem druhým. Pohoda.*

*Ráno je všude plno nádherných maličkých rosniček. Neboli jak říká Stancek marně se snažící setřást několik žabiček přisátých na moskitiéře stanu a batohu „ROSNÍ“.

V 11 hodin vyrážíme do již načlého bočního ramene Canal Eracle s plánem dorazit k jezeru Lacu Matita. Střídáme se ve veslování a proplouváme přísně chráněnou rezervací v okolí Canal Lapatna. Občas nás míjí motorové čluny s línými turisty, nebo rybáři. Prohlížíme několik menších jezírek s lekníny, fotíme volavky, pelikány a okolí. Rákosí a vrby jsou esteticky rozhozeny po obou březích křivolakého kanálu Lacu Lopatna místy pokrytého řasami a žabincem. Ti co zrovna neveslují vegáčí a opalují se. Je horký den s příjemným větříkem. Nebe za celý den ukázalo jen jakousi jednu malou parodii na mráček. Ve 2 hodiny odpoledne již celí netrpělivý vyhlížíme vysněné jezero, které už musí být za nejbližší zatáčkou. Ve 3 hodiny zoufalí otáčíme, aniž bychom dosáhli cíle. Nejspíš bylo jezero za tou poslední zatáčkou. Na zpáteční cestě však nacházíme cenu útěchy v podobě krásného menšího jezera za bočním kanálkem. Jezero Lacu Babinc je plné leknínů a ptactva. Hltáme vše fotoaparáty a pokračujeme ve zpáteční cestě. Konečně s křečemi v pažích v 7 hodin večer vplouváme zpět do starého Dunaje a nacházíme nové tábořiště kousek za Milou 23. Je to jakási zanedbaná stará zahrada s tábořištěm a spoustou kravinců. Po večerních procedurách uléháme. Krávy přicházejí. A zůstávají s námi bezmála až do rána. Po Gábinině prohlášení, že s krávama spát nebude, Jirka činí několik marných pokusů krávy odehnat. Krávy nám však vesele mlaskají u hlav dál.Komáři sice jsou, ale je jich ještě míň než včera. Jsou to navíc taková komáří nedochůdčata. Jestli je tohle to nesnesitelné hemžení insektů pak nevím co by dělal obyvatel zdejší Delty v Rohatci na břehu Moravy. Štípnutí místním komárem je lehké svědění po dobu asi 2 minut. Po štípnutí Rohateckým komárem mám kožní problémy 14 dnů.

Vybíráme další boční kanál v pořadí z hlavního toku Starého Dunaje a pokoušíme se dostat k jezeru Lacu Fortuna. Veslování nám již jde poměrně dobře. Jsme však poněkud namoženi z předešlých dnů. Plujeme tedy poklidně a občas zastavujeme ve stínu vrby, abychom umožnili Johnovi ukojit rybářskou vášeň.* Tento stále se zužující kanál zatím nejvíce ze všech předešlých připomíná zelené peklo. Čekáme, kdy z rákosu vyskočí krvelačný Vietkong a podřízne nám krky. Kanál se stává kanálkem, tak- tak na šířku vesel. Opouštíme styl veslování a pokoušíme se veslo použít k pádlování. Konečně se dostáváme do jakési křižovatky kanálů. Je 14 hodin a ochotný Rumun mám německy vysvětluje naši situaci na mapě. Kanál ve kterém jsme se pohybovali doposud, vůbec nebyl na mapě a vysněné jezero bylo daleko ještě 2h cesty. Volíme jiný, širší kanál pro návrat a poměrně rychle se dostáváme opět do Mile 23. Doplňujeme energii před místním obchůdkem naproti našeho posledního nocležiště. Čokolády, oplatky a Coca-Coly nám po hodině navrací energii a my pokračujeme tentokrát po proudu Starého Dunaje vyhledat tábořiště. Toto volíme u soutoku Dunaje s naší předvčerejší první odbočkou, kanálem Cazanel. Koupeme se. John opět rybaří. Tentokrát bez úspěchu. „ Tady berou ryby nějak divně.“* Zato poprvé poznáváme, co je to mračno komárů. Po prvním vlažném náporu a hodinovém období téměř bez komárů je jich najednou všude plno. V panice prcháme do stanů a pozorujeme stovky bzučících bestií dorážejících zvenku na naše moskytiéry. Vnitřek stanu se nám podařilo zatím udržet komáruprostý. Toto se však změní při občasných vycházkách za tělesnými potřebami.* Většinu komárů zvládá John při psaní poznámek vyvraždit. Zbytek se podřizuje pravidlu, že komár má omezenou kapacitu bříška a tak po nasátí dá pokoj. Usínáme.

Johnova poznámka pod čarou:

*Několikrát se nám poštěstilo sledovat letící formace pelikánů. Pelikáni nelétají jednotlivě sice tak efektně jako racci( i když elegantně), ale ve skupinovém letu nemají soupeře. Jejich formace se neustále mění z šípu do kruhu, trojúhelníku, řady, vlny, rozdělují se na několik formací a zase se spojují a to vše s pozoruhodnou koordinací. Úžasné.

*Tady berou ryby způsobem, který se mně nelíbí. Tak se aspoň bavím lovem žab na kukuřici.

* To bylo furt řečí, že zdejší komáři jsou proti komárům v Rohatci, nebo v dánské bažině slabý odvar. Ty potvory se musely nasrat a repelent, nerepelent vrhly se na nás po stovkách. Teď se vrátil Staník z večerního cigárka a přes bleskurychlý vstup jich sebou přitáhl aspoň tucet.

22.7.2004

Dnešek je posledním dnem v Deltě. Využíváme zapůjčené bárky do posledního okamžiku a prohlížíme druhou část ramene Starého Dunaje.Koryto je zde užší a proud dravější. Tato část toku je obzvláště půvabná. Okolní vegetaci doplňují topoly a koryto je lemováno četnými zákoutími s vysokým břehem vhodným ke koupání a rybaření. Většina je však již obsazena rumunskými táborníky a tak vše obdivujeme pouze z lodi. Po proudu cesta ubíhá nebezpečně rychle a je zpomalována pouze do vody napadanými kmeny. Okolí se mění na monotónní rákos. Nalézáme odbočku do neznámého jezera s dokonale průzračnou vodou. Nadchází čas k návratu. John zběsile vesluje proti proudu. Loď se zmítá od břehu ke břehu aniž by se pohnula o jediný metr kupředu. Jen zázrakem nás nepotopila kolem plující výletní loď typu kolesový parník. Odebírám Johnovi vesla a bárka se konečně dává do pohybu vpřed. Na křižovatce obou ramen Starého Dunaje s novým kanálem Bratul Sulin si ještě dopřáváme koupel. Poté vracíme bárku a doplňujeme tekutiny v hospůdce v Crišanu. Hledáme ubytování. Nakonec volíme, s ohledem na blížící se bouřku, levné ubytování v soukromí. Dva pokoje po 300.000 LEI Bereme, přestože zde nemáme k dispozici ani umyvadlo a záchod je na dvoře. Na otázku kde se máme umýt jsme odkázáni do Dunaje. Není to však známka neúcty domácích k nám. Domácí jsou milí lidé a tento způsob očisty je zde zcela běžný. Po očistě a večeři odcházíme na pivo. Blízký obchod je již zavřený a proto se vydáváme na 4 km dlouhý pochod přes půl Crišanu. Usedáme na zahrádku před hospůdkou, na rozdíl od místních pouze v kraťasech a tričkách. Záhy si uvědomujeme naši školáckou chybu. Je však již pozdě. Pivo je na stole a na naše nechráněné údy se slétá neskutečné množství komárů. Stáváme se nedobrovolnými dárci krve. Rozmazáváme po nohou a rukou desítky lačných komárů, což však v žádném případě neodrazuje další. Exujeme pivo a prcháme 4 km zpět do bezpečí utěsněných pokojíků. Poprvé jsme v deltě Dunaje opravdu poštípáni hmyzem.

Z Crišanu odplouváme v 7.30 trajektem. John má sračku a polyká desítky tablet živočišného uhlí. Cesta ubíhá klidně. Jirka prohazuje pár vět s cestovatelem a fotografem pracujícím pro časopis KOKTEJL. Poskytuje mu cenné informace o ceně zapůjčené veslice. V 10 hodin jsme v TULCEI. S Johnem obdivujeme krásu zdejších dívek. Je s podivem, kolik hezkých holek je v této ohavné betonové džungli vhodné tak maximálně jako atomová střelnice. Ve 12 hodin odjíždíme luxusním mikrobusem do Bukurešti. Řidič jede brutálně a při předjíždění naprosto ignoruje v protisměru vše menší než kamion. V 16hodin odpoledne šťastně vystupujeme před Bukurešťským nádražím, na kterém strávíme dalších 5 hodin. Venku leje jako z konve a střechou nádražní haly na mnoha místech teče proudem voda. Tento problém je zde řešen týmem rozhaněčů vody, který vznikající jezírka zručně usměrňuje do četných kanálků. Nádražní hala je lidské mraveniště. Je zde množství obchůdků, supermarkety, bistra a jiná zařízení, díky nímž zde člověk může strávit značnou část života. Chybí zde však jinde obvyklý inventář, kapsáři, protože za vstup sem se platí nemalý obnos 4.000 LEI. Jirka zde, podobně jako v Brašově, podstupuje neskutečné martyrium při koupi jízdenek. Spoj nalezený místním sofistikovaným, dokonalým, computerem řízeným vyhledávacím strojem vůbec neexistuje a Jirka je po mnoha odkazech od pokladny k pokladně nakonec odkázán na služby místního dohazovače jízdenek, který za 200.000 LEI zcela promptně a bez front obstarává jízdenky na jím vybraný, vyhovující spoj. Přesně ve 21.20 vyjíždíme na noční cestu do Simerie. Spánek ve vlaku se daří snad jenom Jirkovi, který nerušeně pochrupuje s hlavou omotanou mikinou. Já trpím bolestmi zad. Dnes už neusnu.

Ve 3 hodiny nalézám konečně vhodnou polohu a také upadám do lehkého bezvědomí. V 6.30 vlak konečně se 100 minutovým zpožděním dosahuje našeho cíle- Simerie. Zde se smutní loučíme s naším maskotem Johnem, který musí naši výpravu z důvodu nedostatku dovolené opustit. My zbylí se u kafíčka duševně připravujeme na pohoří RETEZAT.

Johnova vsuvka

Po strastiplné cestě do Simerie se odpojují Staník, Gábina a Jirka a míří na Retezat. Mě čeká 14hodinová cesta expresem Panonia do Brna. Loučím se se zbytkem výpravy, který vyráží na autobus do Hacegu. Má jet za 15 minut. Po půl hodině je nacházím sedět v blízkém bistru. Jirka vyslovuje teorii, že doprava v Rumunsku funguje tak, že všichni vědí odkud kdy co jede.

Sedíme u stolku před bistrem a pozorujeme místní nádražní psy. Gábina pejsky krmí. Pejsci se jí odvděčují tím, že jí olizují batoh a klepou na něj blechy. Konec vsuvky.

Podruhé se neradi loučíme s Johnem a bohužel usedáme, přinuceni okolnostmi, opět do taxíku a odjíždíme do bodu zvaného Gura Zlata. Řidič je starší suverénní pán, auto stará Dacie. Projíždíme naprosto neskutečným opuštěným komplexem nějaké fabriky na rozloze stovek ha. Komíny, chladící věže, haly, pásové dopravníky. Kombinát je zcela zdevastovaný, po použití nechaný svému osudu. Torza budov z velké části rozebrána zřejmě na stavební materiál pro okolní vesničky. Celá scenerie působí velmi sugestivně, jako záběry z filmu o jaderné apokalypse.

Pokračujeme a Dacii nebezpečně svítí kontrolka paliva. Na kopci řidič vypíná motor a setrvačností dojíždí do asi 3km vzdálené pumpě. Já a Gábina odcházíme na záchod. Vracím se dřív a řidič gestikuluje, podle mě, že tady nemůže stát a že chce přejet na parkoviště. Nasedáme s Jirkou a auto vyjíždí z benzínky pryč. Řidič se usmívá. Vzadu vidíme mávající Gábinu. Po 300 metrech se nám naprosto nechápajícímu řidiči konečně podařilo vysvětlit, aby zastavil a vrátil se pro třetího pasažéra. Když mu to dojde mlátí se do čela a směje se na celé kolo. Nakládáme vyděšenou Gábinu a pokračujeme. Řidič suverénně uhání silnicí. Po projetí několika vesnic zastavujeme a k našemu překvapení se řidič ptá na cestu. Vracíme se 5 km. Významně ťukám na taxametr, což řidiče vyvádí z míry a mocně gestikuluje, aniž by držel volant. Vypíná kazetu s místní obdobou dolňácké dechovky. Dále pokračujeme v napjaté atmosféře. Řidič se ptá na cestu ještě 3x. Konečně přijíždíme k cíli- Gura Zlata. Nechceme si kazit den hádáním se o 100.000 LEI a tak řidiči platíme přesně částku na taxametru. Řidič však není spokojen a zuřivě se dožaduje snad i dýška nebo co. Odcházíme a necháváme zuřícího taxikáře pobíhat okolo auta. Nevyspaní a lehce rozladění taxikářem vyrážíme k nástupu do hor. Po kilometru se zastavujeme u potoka. Snídáme a smýváme špínu z cesty. Osvěžení, s čistými zuby, začínáme stoupat. Jdeme krásným dubovým pralesem s četnými lávkami přes potok Radešu Mare. Dnes potřebujeme vystoupat z 750m do 2100m. S plnými batohy žádná sranda. Jde se nám však velmi dobře. Regenerace v Deltě Dunaje se příznivě projevuje. Po hodině a půl mizí slunce a začíná hodinová přeháňka, kterou přestáváme pod mohutnými duby. Za svitu slunce stoupáme dál. Dubový porost se mění ve směs jedlí, smrků a borovic a ve výšce 1.700m končí. Dál jsou už jen ostrůvky kleče. Objevují se skály Retezatu. Bílé, porostlé zeleným lišejníkem. Blížíme se k sedlu pod vrcholem Zlata. Opět začíná pršet a déšť přechází v bouřku. V pláštěnkách probíháme sedlem. Déšť polevuje a pod námi se ukazuje nádherné údolí s vysokohorským jezerem Zanoaga. Jezero je ve výšce 2000m a je hluboké 30m. Na jeho břehu dnes budeme nocovat. Nebude to však zadarmo. Při sestupu k jezeru déšť opět zesiluje a sílí také vítr. Obloha budí beznaděj a tak se rozhodujeme stavět stany v dešti. Házím pláštěnku na batoh a snažím se postavit vnitřní část stanu. Tu mi však po vztyčení bere vítr a já ji chytám u hrany blízké (téměř) propasti. Po pár minutách je stan hotov a já dovnitř házím naštěstí téměř suchý batoh. Jirka s Gábinou tradičně stihli stavbu dřív. Do niti promočený a vymražený ledovým větrem vlézám do stanu, kde se na podlážce válí litry vody. Vytírám stan špinavými částmi oděvu a ručníkem. Převlékám se do suchého a vlézám do spacáku. Po hodině beznaděje mezi kopečky mokrých hader konečně přestává pršet. Vaříme teplé nápoje a pozvolna rozmrzáme. Ždímám mokré věci. Podle předpovědi má být zataženo dalších 5 dnů. Jdeme spát.

Naštěstí předpovědi počasí fungují také rumunským způsobem a tak se probouzíme do slunečného rána. Rozprostíráme po širokém okolí věci na sušení. Sluníčko pálí a tak vyrážíme v 10:20 na tůru s úplně suchými věcmi ve sbalených batozích. Dnes hodláme zdolat jeden ze tří nejvyšších vrcholů, Retezat 2482m. Stoupáme do sedla pod horou Judele, kde potkáváme 16 českých turistů na výpravě s cestovkou Kudrna. Klesáme k jezírku Tau Portii od kterého opět stoupáme na hřeben k vrcholům Bucura a Retezat. Zde necháváme bágly a pokračujeme nalehko na hřebenovku tam a zpět. Jsme plni energie a naše tempo bez batohů spíše připomíná běh. Sledujeme počasí a chvíli čekáme jak se vyvrbí. Na sousedním hřebeni je bouřka. Pokračujeme. Mraky se nám vyhýbají. Krátká zastávka na Bucuře 2433m. Krásný výhled. Dále hodinový sprint na vrchol Retezat 2 482m. Návrat k batohům. Moc hezká procházka s výhledem na velkou část pohoří Retezat a Godeanu. Blíží se další bouřka a proto odsouváme svačinku až do doby, než postavíme stany. Sestupujeme svižně do údolí k jezeru Bucura. Je to zde vyhrazené tábořiště ve kterém již stojí asi 8 stanů. Také stavíme. Hory byly dnes k nám laskavé. Začíná pršet až teď. Po krátké bouřce vysvítá slunce a my se dáváme do vaření. Stanů vesele přibývá. Těsně před setměním jsem se z blízkého kopečka pokoušel je všechny spočítat. Je jich zhruba 50 a tábořiště připomíná mraveniště, nebo možná Babylon. Je slyšet rumunština, maďarština, čeština, polština i angličtina. Všichni se ale chovají ohleduplně a pořádně, tak jak se sluší na horaly. Naše stany jsou na samém okraji tábora. Je klid. Jdeme spát.

Vstáváme v 6.15. Slunce je za kopcem, ale nebe je čisté. Pro tak časné vstávání jsme se rozhodli, protože dnešní trasa je extrémně náročná a to i nalehko. My máme v plánu jít natěžko, tedy s plnými batohy. Jedná se o přechod hřebene s třemi výraznými vrcholy a to dvěma vůbec nejvyššími v pohoří Retezat. Po snídani a zabalení jsme v 8 hodin, což je náš absolutní rekord měsíce. Nebe se zatahuje a nejbližší vrcholy nejsou vidět. Jít trasu v mracích nemá smysl kvůli absenci výhledů a taky přechody vrcholů po mokrých kamenech jsou nebezpečné. Přesto se rozhodujeme pro přechod s tím, že desátá hodina rozhodne a pokud bude stále zataženo, tak se vrátíme. Stoupáme na Peleagu a hranice nízkých mraků stoupá s námi. Vypadá to nadějně. Jenže zhruba v půli kopce začíná pršet a Jirka rozhoduje vrátit se a postavit stany. Je mně líto, že to vzdáváme tak brzo, ale zanedlouho musím dát Jirkovi za pravdu, protože déšť houstne. Stany stavíme v hustém dešti. Tentokrát se mně ale podařilo postavit stan bez kapky vody uvnitř a sám zůstávám suchý. Déšť neustává. Vařím ve stanu a experimentuju s instantními polévkami. Déšť pozvolna slábne a nadobro ustává kolem 13 hodiny. Do té doby jsem přečetl celý deník, uvařil instantní ovesnou kaši, instantní těstoviny ve smetanové omáčce, dvě instantní polévky( kuřecí a gulášovou) a trochu instantní bramborové kaše. Potom jsem, zcela nasycen, provedl inventuru všech potravin a zjistil, že mám jídla tak akorát na zbytek výpravy. Po dešti vylézá sluníčko. Sušíme mokré věci a pereme v potůčku vytékajícímu z jezera Bucura. Potom odcházíme na krátkou procházku do sedla Curmatura Bucurei nad jezerem Bucura. Ze sedla je krásný výhled na jezero a na opačnou stranu kamenitého údolí s jezírkem. Po návratu vaříme večeři a odpočíváme před zítřejší tůrou. Jsme odhodláni i za špatného počasí jít trasou aspoň nalehko, s návratem sem. Ve 20hodin pozoruji od jihu něco strašného. Blíží se černá hradba mračen. Varuji Jirku a Gábinu, ať rychle vykonají všechny tělesné potřeby, neboť později už nebude šance. Jirka jde kontrolovat situaci a za chvíli běží zpět, pronásledován prvními dešťovými kapkami. V rychlosti utěsňuji větrací otvory stanu a vbíhám dovnitř právě včas. Ve 20:30 to začíná naplno. Hromy, blesky, přívalový déšť. Bouřka se jakoby vzdaluje a přibližuje asi 4x dokola. Je docela zima a tak na sebe navlékám postupně víc a víc vrstev. V konečném stadiu mám na sobě tričko s krátkým rukávem, tričko s dlouhým rukávem, mikinu, polartecovou bundu, tepláky, šusťákové kalhoty, dvoje tlusté ponožky a zvenku přes spacák nataženou šusťákovou bundu. Pro další zahřátí popíjím zbytky slivovičky. Je mně konečně docela teplo a tak suším na břiše ve spacáku nedoschlé prádlo a ručník. O této skvělé metodě jsem poprvé slyšel až od Jirky. Oblečete na sebe něco suchého, na to si navlečete nebo položíte něco mokrého a vlezete do spacáku. Je vám teplo a přitom vlastním teplem sušíte. Funguje to výborně. Dopíjím slivovičku a připravuju si prázdnou PETKU pro případné močení. Naštěstí ve 22:04 déšť ustává. Ne však nadlouho. Za chvíli s novou silou přichází další přívaly vody.

Celou noc hustě pršelo. Přestává asi v 10 hodin. Venku kvůli mlze není vidět ani na 10 metrů. Je strašlivá zima. Jirka s Gábinou velí ústup. Já se nerad podřizuji. Ve 12 hod vyrážíme s mokrými stany v báglech a s pláštěnkami v pohotovostních pozicích do stejného cíle, ale místo hřebenovky půjdeme přes údolí, nejkratší cestou k chatě cabana Buta. Po 300m začíná pršet. Cesta se stává bojem, když ne o život, tak o zdraví určitě. Prší opravdu strašně. Cesta se mění v potok. Na kluzkých kamenech máme problémy se stabilitou. Moje včerejší pečlivá impregnace bot je na nic, protože mně do nich teče horem, jednak z pláštěnky a hlavně přímo z potoka při četných uklouznutích. Od cákající vody a potu jsem pod pláštěnkou mokrý do niti. Tento svátek vody a chladu trvá 3hodiny. Konečně přicházíme k chatě Buta. Naše představa o ubytování v suchém pokoji a spánku v suché posteli se rozplývá. Mají plno. Před chatou se pod přístřeškem převlékáme do suchého. Zkouším další techniku dle Jirkova návodu. Ždímání bot. Vyždímá se ponožka ve které jste přišli v promočených botách. Poté se znovu nasadí na nohu a obuje se mokrá bota. Po pár krocích můžete začít znovu. Takto to zopakujete několikrát, dokud bota předává vodu ponožce. Gábina mezitím objednává polévky s chlebem a čaje. Po dalších dvou polévkách se cítím výrazně líp. Představa dalšího stavění stavu v dešti už není tak bolestná. Poté ale posloucháme historku z dnešní noci od českých kluků, kterým protekl stanem potok a to na místě označovaném jako tábořiště. Hltám celou čokoládu a přemýšlím o velkém množství tvrdého alkoholu. Ještě jednou ze zoufalství zkoušíme získat jakýkoliv suchý kout v chatě. Naštěstí jsme v Rumunsku a tak jako zázrakem najednou mají tři volné postele v pěkném pokojíku. V pokojíku je vlastně postelí 6, ale přes dvě teče ze střechy voda a jedna je již obsazena kníratým padesátiletým rumunským trempem. Pokusy o sušení oděvů záhy vzdávám. Vlhkost vzduchu porušuje fyzikální zákony a oděvy neschnou ani na těle. Pro příklad můj pokus usušit na těle konce rukávů skončil tak, že se voda rozlezla po celé mikině.